Zdeňka Ortová, spisovatelka

ZPOCENÉ LÉTO

13. srpna 2015

Abych pravdu řekla, od pátečního tropického poledne mám pocit, že se mi potí i myšlenky...

...a lituji, že jsem na jaře nezasadila místo pelargonií eukalyptus. Sice by neměl tak kudrnaté, oranžovo karmínové květy, ale zato by mi mohl být v horkých dnech užitečný. Že meteorologické inferno dopřává koupání ve vlastním potu šoférům linkových autobusů či těm, kdo s krumpáčem v ruce holdují výkopovým pracem, to se předpokládá. Ale když se rosí čela i úředníkům, tak to začíná jít do tuhého.

Bože můj, jak já tu tělesnou zálivku nesnáším. Vím, že pocení reguluje naši tělesnou teplotu, že je to záchranná brzda, abychom se nepřehřáli, ale kdo má snášet pohled na nevábné mokré koláče v podpaží spolucestujících v linkovém autobusu, z nichž ten, který vlhne nejvíc, si určitě přisedne k vám. A z pouhé vzpomínky na krušné chvíle, kdy mi důkladné vypocení pod peřinou bylo při zánětu průdušek každou chvíli ordinováno dětskou lékařkou, mi ještě dnes naskakuje husí kůže. Mimochodem, slovensky se husí kůže řekne velmi půvabně: zimomriavky. Jejich naskakování by se mohlo v horku zdát užitečné, ale přece kvůli tomu nemůžu celé léto vzpomínat na dětské nemoci. Raději se občas vnořím do představy, jak sedím v bílém kloboučku na břehu hotelového bazénu a chodidly čechrám modrou vodní hladinu. Tato vize mi sice praktické osvěžení nepřinese, ale pořád je lepší než vidina exkurze do sklářských hutí a plamenů šlehajících z šestipánvové tavíci pece.

Možná je teď pravý okamžik, abych se vrátila k první větě a vysvětlila, proč jsem zatoužila po eukalyptu. Australští medvídci koala tráví spoustu času tím, že ve spánku objímají eukalyptové kmeny. Nejde ale o žádné šmajchlování, jedná se o součást termoregulace. Infračervené kamery vědců z Melbournské univerzity prokázaly, že kmeny eukalyptů, kterými proudí voda od kořenů, jsou v horkých dnech o mnoho chladnější než okolní vzduch. Koalové, kteří se k nim přitisknou bříškem a obejmou je packami, se tak o ně mohou účinně ochladit. Tímto trikem podle vědců ušetří až polovinu vody, kterou by jinak museli vypotit, aby se nepřehřáli.

Na tuto informaci jsem minulý týden narazila v loňském Ábíčku, když jsem v knihovně přerovnávala patnáct kilo starších čísel časopisů a poznání, že moje termoregulace je funkční, mě při třetím převlékání propoceného trička nijak neuchvátilo. Přiválo mi však dávno zasutou vzpomínku na hodinu tělesné výchovy. Po třicetiminutovém intenzivním prohánění nás deváťáků učitel usoudil, že jsme se v jeho hodině málo zapotili a na závěr si tedy dáme ještě sprinty na čas. Jsem astmatička a již pouhá představa, že v takovém parnu budu muset po vytrvalostním běhu, házení krikeťákem a skákání horajnem do výšky ještě rychle cválat, pro mě byla vražedná.

A pak to začalo. Rozlosování do šestičlenných družstev, pasování žáka s nohou v sádře na startéra a úprk tělocvikáře se stopkami na cílovou lajnu. „Ke startu připravit, pozor, start!“ hulákal určený spolužák a někteří z nás mu zlomeninu záviděli. Když na šedesátimetrovou trať vyběhla naše šestice, stačila jsem tempu jen pár metrů, pak se mi začala vzdalovat záda jedné, druhé, třetí, čtvrté spolužačky, až zbývala jen kamarádka Mirka. Klusaly jsme bok po boku a cíl se blížil. Jenže Mirka náhle sáhla do rezervoáru sil a ukázala mi své tričko zezadu taky. Nebylo na něm nic zvláštního. Bylo stejně bílé jako trička nás všech, ale pro mě znamenalo, že doběhnu poslední. Musela jsem hrozně zpanikařit, jinak si neumím vysvětlit svůj zoufalý výkřik, který na běžecké závodní trati dosud nezazněl a později vešel do dějin mezinárodní atletiky: „Počkej na mě!“

No, nechám toho vzpomínání. Mám v bytě 33 °C, potí se i klávesnice počítače a pokud vás můžu v dusném klimatu něčím utěšit, tak snad jen nápadem, že nejsme medvídci koala a tulení k eukalyptu můžeme nahradit vylovením oroseného lahváče z ledničky. A jestli nějací šťouralové z vašich řad chtějí zpochybnit tvrzení, že se můj výkřik „Počkej na mě!“ ujal ve vrcholové atletice, pak můžu argumentovat: Už jste někdy viděli, jak se při zpomaleném televizním záznamu běhu na 100 metrů naprázdno otvírají a zavírají ústa závodníků, kteří do cíle dobíhají za Usainem Boltem? No tak vidíte. Co si myslíte, že na něj asi tak volají?

Letní vidina


přečteno: 1561x   komentářů: 13
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 10. 4. 2018