Zdeňka Ortová, spisovatelka

MOHOU PSÁT ŽENY AFORISMY?

4. října 2015

Tuto otázku jsem nedávno dostala od novináře, který evidentně hodlal rozhovor se mnou založit na faktu, že jsem v současnosti jediná, pravidelně publikující žena, která má svoji samostatnou kapitolu v reprezentativní Antologii českých aforistů od K. H. Borovského až po Jiřího Žáčka. Ta skutečnost ho fascinovala víc, než jakýkoliv z mých patnácti set aforismů.

Tak to si chlapec naběhl. Já podobný typ otázkek totiž nemám ráda. A to, že jsem aforistkou, nepovažuji ani za svoji výhodu, ani za trest boží. Vím, nikdo mi neodpáře, že v literární minulosti i současnosti je skutečně jen málo ženských literátek, které se aforismy zabývají, ale když já jsem je vždy chtěla jen dobře psát a opravdu si nevzpomínám ani na jeden okamžik, v němž bych pocítila touhu, aby mě jednou nějaký žurnalista pasoval na Valentinu Těreškovovou aforismů. Když dnes toto téma někdo nahodí, vtírá se mi neodbytná myšlenka, jestli se tazatel nedomnívá, že jsem ve svých začátcích měla navštívit nějakou instituci - nejlépe Svaz českých spisovatelů - předložit občanský průkaz, ukázat na kolonku, kde je úředně doloženo, že jsem ženou, a dovolit se, jestli můžu psát aforismy.

No dobrá, jsou chvíle, kdy je to příjemné. Jako třeba, když mi před pár lety vyslovil uznání mistr oboru, básník Jiří Žáček. Samozřejmě, že jsem byla štěstím bez sebe. Ale jsem toho názoru, že můj stav blaženosti se odvíjel toliko od dobrého pocitu každého autora, že ta pěkná slova o jeho tvorbě říká spisovatel, kterého si již léta váží a nemělo to nic společného s tím, že nosím podprsenku. Úplně stejně by se v tu chvíli cítil i – co já vím – třeba nějaký Václav Semerád, když by mu složil poklonu český básník, který se dostal do čítanek. Jistě chápete, že pro mě je podstatné, aby moje aforismy za něco stály, aby se lidem líbily, aby si proto kupovaly moje knížky... a nikoli to, že jsem nevědomky pronikla na ryze mužskou polovinu literárního hřiště. A jestli je to pánům kolegům příjemné či ne, mě na mou duši nikdy nenapadlo zjišťovat.

Ačkoli... moc dobře si dodnes vzpomínám na svoji první účast na redakční poradě slavného humoristického časopisu Nový Dikobraz. V té době jsem již věděla, že jsem obstála. Moje aforismy se zamlouvaly nejen vedení redakce, ale hlavně čtenářům. A ti neskrblili pochvalnými ohlasy. Byla jsem zařazena mezi kmenové autory, kteří se těší privilegiu publikovat v každém čísle. To mě zavazovalo a psala jsem jak mourovatá. Dnes vím, že to byla nejlepší škola, jaké se mi mohlo dostat.

Psal se rok 1991, možná 1992, už přesně nevím, a já jsem do poslední chvíle nevěděla, jestli mám pozvání přijmout a do Prahy vyrazit. Vždyť tam nikoho osobně neznám. Hlavou se mi míhala jména národem oblíbených kreslířů, které na poradě potkám: Vladimír Renčín, Petr Urban, Miloslav Švandrlík, Vladimír Jiránek, Pavel Kantorek, Michal Hrdý... Bože, co já tam mezi těmi všemi slavnými lidmi budu dělat? Sice mi už přes dva roky v Dikobrazu uveřejňují aforismy a fejetony, ale vážně pochybuji, že moje jméno těm lidem něco řekne. Dosavadní komunikace s redakcí probíhala písemně a telefonicky. Už vidím, jak sídlo časopisu nebudu moct najít, jak bloudím ulicemi tak dlouho, až porada začne beze mě a já pak zažiju to, co opravdu nemám ráda – sólový příchod, kdy se oči všech zvednou a začnou po vás rejdit. Bože můj, jak já se styděla. Tolik mi na dobrém dojmu záleželo. Kdybych dostala na vybranou, snad bych radši před vojenskou ubytovnou věšela na šňůru svoje spodní prádlo.

Nakonec jsem všechny obavy hodila za hlavu a v pohodě jsem stihla polední vlak. Potud to bylo dobré. Ale následně se vše odehrálo zhruba tak, jak mi doma vizualizovala katastrofická představivost. Nemohla jsem sídlo redakce najít, trochu jsem bloudila, přišla jsem ve chvíli, kdy porada už začínala... a zvedlo se ke mně třicet párů mužských očí...

A teď mě napadla taková kulišárna. Já vám nabídnu ochutnávku několika mých aforismů z té doby a příhodu dopovím příště, jo?

 

„Upřímné lichotky musíme trousit jako kapičky značkového parfému, vše ostatní je šplouchání v laciné kolínské.“

 

„Jen skutečný hlupák se nenudí nikde, hlupák předstírající inteligenci se nudí všude; ostatní se nudí úměrně počtu přítomných hlupáků.“

 

„Stárnutí nepříchází ve chvíli, kdy se naši potomci přestanou chovat jako děti, ale když začnou uvažovat jako dědici.“

 

Make-upem, pudrem, korektorem, řasenkou, očními stíny a rtěnkou lze ženě po čtyřícítce vrátit sebevědomí. Odličovačem podobu.“

 

„Když optimista vidí svatozář, pesimista pod ní hledá čertovská kopýtka... a realista je tam najde.“

 

„Kynologická rada, že vašeho psa nejlépe potrestáte stočenými novinami je nesmysl, neboť zprávy, které v nich vyděsily vás, se psem zpravidla ani nehnou.“


přečteno: 1506x   komentářů: 7
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 10. 4. 2018