Ukázka z fejetonu Knižní intermezzo:
„Být knihovníkem je příjemné povolání. Lidi vás mají určitě radši, než kdybyste jim trhali sedmičku vlevo dole, nebo falešně pískali na zobcovou flétnu. V knihovně se kromě jiných ušlechtilých dovedností perfektně procvičíte v abecedě. Nemyslím při čtení knih, na takovou činnost zde paradoxně není místo a své penzum práce na tomto poli již odvedla povinná školní docházka. Ale abecedně jsou řazeni čtenáři, názvy knih, autoři…
Každá profese chce svoje. A právě tak, jako průměrně zdatná mzdová účetní na dotaz, kolik je dvěstě šedesát osm krát čtrnáct, bleskově odvětí, že tři tisíce sedmset padesát dva, tak knihovnice prostě ihned ví, že Bohumila Hrabala najde v kartotéce před Victorem Hugem, a že je paní Šťovíčková před paní Žemličkovou, i kdyby Žemličková nakrásně tvrdila, že je před Šťovíčkovou, protože přišla první.“
Ukázka z fejetonu Umíte nosit kila?
„Je to vskutku umění nosit svá vlastní kila. Chce to jistou noblesu, vrozený šarm a lety prověřený grif. Naše tělesná tonáž není kabela s pátečním nákupem, abychom se při jejím nošení prohýbali, funěli a neesteticky klátili. Navíc tašku s tátovým pivem, hovězím na polívku, telecím brzlíkem a pětikilem nových brambor můžeme každou chvíli přehodit z ruky do ruky, položit na zem, či potkat ochotného dobrovolníka, který nám s ní pomůže. S našimi kily je to jiná. S nadváhou mi nepomůže ani skaut lačnící po dobrém skutku a odložit si na chvíli, byť i jediné deko, opravdu nelze. Taky bych brala možnost zapomenout v parku na lavičce kousek mé příliš prorostlé kýty, v závodní jídelně na ubrusu druhou bradu a ve stromovce nadrolit ptáčkům přebytečný podkožní tuk. Kdybych nechala v dopravní špičce na sedadle linkového autobusu bez dozoru dvoulitrovou bandasku s čerstvou dršťkovou nebo šišku sekané, určitě bych se s nimi víc neshledala. Ale padesát centimetrů v pase by se tam bez povšimnutí povalovalo ještě za týden. A při mé smůle je možné i to, že by mi je poctivý nálezce donesl ještě týž den až domů i s celulitidou.“
