Zdeňka Ortová, spisovatelka

Zákon o knihovnách a jeho příslušné paragrafy praví, že knihovny, jejichž knižní fond nečítá více než sto tisíc svazků, mají povinnost udělat jednou za pět let kompletní revizi. Naše knihovna do finále této pětiletky spadla právě letos.

Víte, co to pro knihovnici znamená? Ani se neptejte. Především si nemůžu vzít dovolenou. Krásné letní dny kolem mě doslova cválají. Takhle nějak uhání favorizovaný dostihový hřebec. A já jsem v roli žokeje Váni těsně poté, co vypadl ze sedla a teď v roztržených rajtkách smutně hledí k cílové rovince, kam jeho oř dobíhá sice první, ale bez jezdce.

Poznám, kdo se vrátil z dovolené. Bez špetky závisti, leč přesto nostalgicky hledím na odpočinuté šťastlivce. Jsou rošťáci všude kolem. Mají udivený výraz, jako by jim rozum nedokázal pobrat, že už jsou od moře zpátky doma. Dle barvy pleti soudím, že některé zrekreované nebožáky zřejmě domorodci rožnili. Barevný odstín těch, kdo se vrací z přímořského letoviska, je totiž odlišný od zabarvení tuzemských dovolenkářů. Velmi snadno identifikujete, kdo se máčel v Jadranu, kdo v Karibiku a kdo v Bezdrevu.

Pokud si v těchto dnech na ulici nebo v samoobsluze někdo všimne mého kuriózně popelavého odstínu a netuší, že bez ohledu na štědrost slunečních paprsků už měsíc za tlustými zdmi knihovny reviduji, může ho napadnout jedině to, že jsem dovolenou trávila na Ostravsku v době zvýšené koncentrace škodlivin v ovzduší. Z knih se totiž neuvěřitelně práší. Jsou to v podstatě zakuklené popelářské vozy, které se po čtyři roky tváří čistotně a opečovávaně. Jakmile však zaslechnou slovo revize, stanou se záludnými. A knihovnici snažící se u každého svazku nalistovat stránku s čárkovým kódem, začne už šestatřicátá kniha připomínat peršan hozený přes klepadlo, a snímač čárkových kódů plácačku, která ho vypráší.

Chcete-li se konce revize dožít ve zdraví, musíte si začít chránit dýchací cesty. Nenadálý návštěvník knihovny, který na vstupních dveřích přehlídl půlmetrovou ceduli s upozorněním, že je knihovna z důvodu revize zavřena, si pak nutně musí myslet, že zavítal mezi japonské turisty v čase chřipkové epidemie. Nebo mu přijde logičtější myšlenka, že revize je něco jako resuscitování, tak proto ty bílé roušky na nosech knihovnic. A určitě netuší, že knižní pracovnice si po měsíci revidování šestnácti tisíc knižních svazků pod rouškou mumlá: „To bylo pořád, jen jdi pracovat do knihovny, to je taková intelektuální, fyzicky nenáročná, čistá práce, a já mám zatím ruce vytahaný jako opičák, protože tolik tun určitě nenavzpíral ani Ota Zaremba, když dopoval, dlaně mám jako čuně a spotřebu mýdla jako na infekčním.“

Snad proto jsem dnes cestou z práce zpomalila krok a teskně se zadívala na nádherně opálenou osobu, která si u moře pořídila sametově čokoládovou barvu, a jen tak, tak jsem stačila zaslechnout, jak volá na známou: „Ne, já jsem u moře letos nebyla, ale v neděli jsem jela autobusem z Dobrovíze na Kladno a spoj ve 14.25 mi ujel, tak jsem na zastávce trčela na sluníčku až do půl pátý, kdy jel další.“

Co k tomu dodat? Snad jen, že letošní léto rozhodně není rozmarné. A jak tak na nás sluníčko shlíží, možná si trochu posměšně parafrázuje: „Tento způsob lidstva, zdá se mi poněkud nešťastným.“

Knižní revize