Zdeňka Ortová, spisovatelka

Ale co se dá dělat, když knížky mají magnet, to se prostě nedá jít jet tak kolem nich. Je třeba si na některou sáhnout a některou si šoupnout do košíčku, že.

tak to jste můj člověk. Už se mi všichni dopředu smějí, když jedu do Prahy, protože tuší, jak to dopadne. Mým cílem je například lékařská kontrola na Karláku. Od rána si nařizuji, že se cestou zpět na Masaryčku nesmím zastavit na Václaváku v Paláci knih. Předsevzetí vezme za své hned po prohlídce. No, jen tam nakouknu a nechám si ujet tak maximálně jeden vlak. Ano, tušíte správně, vlaky mi ujedou nejmíň tři až čtyři, zatímco já v Luxoru nadšeně pobíhám z jednoho oddělení do druhého, i na kávu se do literární kavárny posadím. Mám-li to shrnout: co se týká knih, jsem slaboch. :-)))

Zdeňko, já si také nyní kupuji každou chvíli nějakou knihu, ale tenkrát to byl luxus, rozestavěný barák, šetřili jsme, ale tu knížku jsem si tedy neodpustila.

děkuji vám za komentáře. Vzpomněla jsem si na rozhlasové vyprávění, jak jeden z našich spisovatelů zavítal na besedu se středoškoláky. Očekávalo se, že studenti na závěr jeho vyprávění začnou pokládat dotazy, ale nezazněla otázka žádná, žáci mlčeli. Spisovatel odcházel domů rozladěný, že se mládeži nezamlouval. Na chodbě ho však třídní učitel chlácholil: Vy si asi myslíte, že se beseda nevyvedla, ale to nesmíte brát osobně, tohle je totiž počítačová třída a oni si nepovídají ani sami mezi sebou.

Moc pěkně si to Zdeničko napsala. Já se k tomuhle tématu ani nemůžu moc vyjadřovat, protože mi naskočí adrenalin. Můj zeťáček pracoval ve firmě na mobily a byl obklopenej klukama, který nebyli schopní si dojít do bufetu pro jídlo, protože se styděli si ho objednat ! Nedokázali překonat strach z obyčejný konverzace s prodavačkou. Všechny problémy řešili maximálně přes telefon. Nemohla jsem tomu uvěřit a bojím se, kam až tohle dojde. Máme sice spojení s celým světem, ale ta daň je hodně vysoká.

Moc pěkně napsané Zdeni. "Bohužel" ale i pravdivě. Knížky se pomalu, ale jistě opravdu vytrácí, v porovnání s minulými roky. Je to škoda především na úkor samotných dětí. Nemám nic proti novodobým dárkům a technice, ale na knížky by se rozhodně nemělo zapomínat. Navíc nadměrně strávený čas u počítačů,notebooků, tabletů, mobilů a dalších vymožeností,je nepříznivý pro vývin dětí a mládeže, nejen fyzicky, ale i po mentální stránce, nemluvě o zmíněné empatii a "ztrátě" schopnosti přímé komunikace. Děkujeme za užitečné čtení, které by mělo být pro nás všechny takovým vztyčeným ukázováčkem.....

že i dnes se každou chvíli odměňuji knihou. A je mi úlevou, že nemusím předkládat vysvědčení.

Pěkný článek, vzpomínám, že naše děti dostávaly knihy vždy a i během roku, když jsme náhodou na nějakou pěknou narazili. Před čtvrtstoletím to nebylo jako dnes, knih bylo málo. A také si vzpomínám, že jsem si vždy vybrala jednu i pro sebe. Já i můj manžel jsme se těšívali na prázdniny jako děti, byli jsme vždy rádi, že prázdniny přišly a kniha byla mou odměnou za další zvládnutý rok...

Moc mě to pobavilo a souhlasím. Já jsem za vysvědčení knihu dostala vždycky, ale bylo to v minulém století.