Zdeňka Ortová, spisovatelka

ČEŠI JSOU PRŮMĚRNÍ ANGLIČANÉ

3. srpna 2015

Průměrný Angličan má jen tři osoby, které může označit za pravé přátele.

To jsem se nedávno dočetla v článku o výsledcích nové studie, která vyzkoumala, že více než polovina Britů tvrdí, že jejich uspěchaný životní styl je hlavní příčinou toho, proč nemají čas zůstat v kontaktu se starými přáteli. Naprostá většina z celkového počtu 3000 zkoumaných Britů považuje Facebook, Twitter a další sociální sítě za dostačující náhradu osobních kontaktů. Představte si, že třetina Angličanů prý raději zamíří po práci k počítači, aby si na chatu popovídali se svými dřívějšími přáteli, než aby šla ven a našla si nějaké nové. Tři ze čtyř dotázaných pak uvedli, že se přátelí s někým, koho znají čistě jen prostřednictvím internetu a nikdy ho neviděli v reálném životě. Usoudila jsem, že měřeno tímto hlediskem, jsou i Češi v podstatě průměrní Angličané.

K facebooku necítím žádnu náklonnost hlavně kvůli skutečnosti, že již tolik lidí podlehlo jeho vábení a vyměnilo skutečné přátele za „přátele“ ryze virtuální. Zrovna minulý týden mi facebookovou zhůvěřilost potvrdilo pochlubení jednoho z mladých uživatelů internetu v naší knihovně: „Představte si, že jsem si před třemi dny založil nový facebook a už se mi na něj přihlásilo 150 přátel.“ Já vím, v tomto případě je slovo přátelé jen zploštělý terminus technicus pro všechny třírozměrné, kdo na této sociální síti upředli okamžitou myšlenku, že vás možná znají, nebo o vás jen slyšeli a přihlásili se k vám. Ani jednoho z vás to nic nestojí. Není to, jako když se k vám na grilování fyzicky dostaví i ti, s nimiž jste nepočítali a začnou regulérně pozvaným závidět kuřecí křidýlka, protože na ně už nezbyl ani kabanos.

Nemůžu si pomoct, ale facebookové přátelství je mi prostě k smíchu. Možná proto, že se stokrát raději dívám přátelům do očí při povídání u kávy, než abych civěla na jejich prťavou fotku v počítači. Do kavárny, kde se pravidelně scházíme, se totiž samozřejmě musím vypravit, dojít tam, možná i pršet bude. Ale možnost osobního setkání ani za nic nevyměním za samotu v pohodlném ušáku před svým počítačem. Chci si s přítelem podat ruku, slyšet jeho hlas, sledovat jeho mimiku, cítit člověčinu, poznat z ustaraného výrazu, že na něj život valí něco nepříjemného a neomylně z jiskry v oku identifikovat úspěch a pohodu... mám prostě potřebu s přáteli sdílet víc než připojení k internetu. Děsí mě, že například kamarádčin syn vydrží přes facebook komunikovat se spolužákem celé krásně slunečné odpoledne, aniž by měl zákaz vycházení. Že vám to divné nepřipadá? Ani když vám prozradím, že ten spolužák bydlí ve stejné bytovce jen o patro níž a ani jeden z chlapců není fyzicky invalidní?

Napadá mě, že facebook je nejlepší způsob, jak nežít svůj vlastní život, neboť svůj čas strávíme tím, že na něm komentujeme fotografie a statusy „přátel“. Možná je příjemný pocit, říkat si: mám na facebooku osmset třicet dva přátel, ale věřte, že mnohem příjemnější je, pokud máte jen šest opravdových a tři z nich vám bez reptání ještě dnes večer pomůžou odstěhovat do sklepa starou kredenc. A taky jsem si vzpomněla na výmluvný výrok moudrého Aristotela: "Přítel všech - přítel nikoho." Ježiši, je možné, že by vychovatel Alexandra Makedonského mohl tři a půl století před naším letopočtem předpovědět facebook?

Kapučíno pro přátele

 

 


přečteno: 1184x   komentářů: 12
 

JOUDAweb - autorka © Taťána Kubátová, e-mail:obchod@tkweb.cz, web: www.jouda.tkweb.cz            Aktualizováno: 16. 11. 2017