Zdeňka Ortová, spisovatelka

Dohromady máme na svém kontě pár desítek vydaných knížek a nespočet chutí vídat se mnohem častěji. Ale nejde to. Petra Nachtmanová přilétá na Děčínsko za rodiči jako tažný pták z ostrova Curaçao. Už pěkných pár let tam trvale žije. Sice bez rodného hejna, ale věrna roční frekvenci. Nizozemské Antily jsou prostě trošku z ruky. Také oblíbené místo našich setkání v centru hlavního města za těch pár sezón získalo patinu tradice.

Když jsme se zde před nějakým tím rokem posadily společně úplně poprvé, všimla jsem si mezi konzumací kapučína a jemně perlivé minerální vody, že náš obsluhující má na zádech jmenovku Karel Poláček. Vzhledem k tomu, že se kavárna rozprostírá na volném prostranství jednoho z pater nákupního centra a přirozeně ústí do přilehlého knihkupectví, přišlo nám jméno číšníka velice sympatické. Chvíli jsme tuto skutečnost jedna přes druhou komentovaly a kořenily ji dalšími postřehy, až naše salvy smíchu umlčela Božena Němcová, servírující u vedlejšího stolku osm toniků. A když kolem nás proběhl Honoré de Balzac se šlehačkovými palačinkami, ocenily jsme vtipnost majitele kavárny, jenž sousedství s knižním obchodem originálně využil. Pokud vás to snad zajímá, tak nás tehdy zinkasoval Jules Verne.

Vloni bylo všechno jinak. Na několik málo zákazníků velmi laxně dohlížely dvě slečny v černém úboru bez jmenovek. Vzhledem k jejich nepříjemnému a později i neprofesionálnímu chování bych ocenila i civilní označení. Třeba Anežka Koníčková. Alespoň by komunikace mezi námi tak neklopýtala.

Servírky stály rozkročeny s rukama za zády (připomínaly mi sběračky tenisových míčků) a lhostejným zrakem monitorovaly konzumaci objednaných pochutin. Čas od času se vždy jedna rozkomíhala jako socha komtura z Dona Giovanniho a poctila některý ze stolků obslužnou přítomností. Když se k naší trojici – Táňa Kubátová, Eva Brabcová a já - konečně připojila žíznivá kamarádka Petra, jejíž vlak od Děčína utrpěl v parném dni zpoždění, a rovných třicet minut se jí ani jedna slečna nepřišla zeptat na objednávku, rozohnila jsem se a šla jsem okounějící dívky popohnat.

Té, co se obětovala přijmout objednávku, jsem cestou ke stolku mateřsky domlouvala. Netoužila jsem po skandálu, jen situaci upravit do slušného přijatelna. A snad aby se dívka lépe vcítila do děje a projevila trochu pracovního zájmu, jsem jí cestou k našemu stolku spiklenecky povídala o tom, jaký zbytečně rozpačitý dojem má teď z jejich neochotného chování naše kamarádka, která včera do rodné země přicestovala až z Nizozemských Antil.

„Umíte si představit, jak se těšila, až nebude muset hovořit domorodým papiamentem a konečně si objedná kafe ve své mateřštině? A teď tady chuděra sedí s jazykem na vestě a nikdo ji nejde obsloužit.“

Slečna se ohromeně zastavila, vykulila asi třemi černými linkami orámované oči a odfrkla: „No a có, já jsem včéra taky přijela z dovolený.“

Anežce Koníčkové jsme se nakonec jako jedna žena pomstily. Svým chováním si vynulovala dýško. A my si letos dáme sraz raději někde jinde. Tradice se přece mohou vytvářet za pochodu. Řeknu vám, zlatý Alois Jirásek. Ten nám předloni nosil kávu s úsměvem a při kasírování se uctivě klaněl.