MUČÍCÍ NÁSTROJ NA OSM - MIKROFON
6. září 2015Víte, že po Velké Británii se Československo stalo roku 1923 druhou zemí s pravidelným rozhlasovým vysíláním v Evropě? Hmmm, celkem zavazující a úctyhodná rozhlasová tradice, co říkáte? Vzpomenu na to vždy, když si naladím některou z novodobých stanic a rádoby žoviální redaktor se mi méně než hovorovou češtinou snaží vnutit dojem, že je můj dávný kámoš, který mě s nějakou jazykovou kulturou obtěžovat nehodlá.
Intelektuálně opatrný průvodce vysíláním evidentně vůbec netuší, kolik má naše mateřština užitečných, půvabných, někdy i jadrných synonym. To je zřejmě důvod, proč v každém mluveném vstupu vyjadřuje údiv nad jakoukoliv banální zprávičkou i stěžejní informací celkem jednotně: „Wow“! Chápete to? Tihle dělníci slova si hrají na směnové mistry a přitom jediný výraz pro překvapení, nadšení a úžas, který jsou schopni posluchačům předat, je zamerikanizované protáhlé „wow“. Zřejmě rozhlasový vývoj prošel verbálním kupírováním a já jsem ten moment propásla.
Protože mi tento způsob moderování a zúžená slovní zásoba neimponují, vrátila jsem se jako posluchačka s chutí ke klasickým rozhlasovým stanicím: Český rozhlas Dvojka a Radiožurnál. A opět jsem začala prožívat radost z bezchybné dikce, intonace, modulace souvislého projevu, z vyprávění, které má hlavu a patu, z toho, že se ze mě prostřednictvím rozhlasových vln, nesnaží kdosi učinit parťáka své jednoduchosti.
Proto se nedivte, že jsem mírně zpanikařila, když mě před časem pozvala redaktorka rozhlasové Dvojky - Stanislava Dufková - jako hosta do svého pořadu. Paní redaktorka se mi sice zdála milá, znala zpaměti několik mých aforismů, četla dvě z mých knih, ale... je má technika řeči na takové úrovni, abych v živém vysílání obstála se ctí? Umím správně artikulovat? Dýchat? Rezonuje můj hlas dostatečně? Co když při mluvení funím, skřehotám, přebrebtávám se a nevím o tom? Co když se opakuju? Pokud sousedce Jeřábkové v jedné větě nevědomky třikrát za sebou zdůrazním, že marinovaný bůček potírám hojně česnekem, pomyslí si třeba jen to, že chci, aby Jeřábka v neděli po obědě chytil žlučník. Ale v rádiu bych po trojnásobném česneku byla za sklerotickou blekotu. Vždyť rozhlasový mikrofon je tak citlivý, že zachytí i vaše myšlenky či žmoulání látkového kapesníku, natož nevědomé pomlasknutí, povzdechnutí, o zašustění nemluvě. A nejhorší ze všeho je rozpačité ticho. Většinou totiž znamená absenci jakékoliv myšlenky.
Ale co, řekla jsem si nakonec. Když už to musí být, rozhodně je mi milejší rozhlasový mikrofon než televizní kamera. Věděli jste, že obrazovka přidává snímané osobě až deset kilo, takže i ten, o kom se léta domníváme, že při své útlosti pojídá jen klíčené obiloviny, vypadá v televizi jako dobře živený řeznický učeň? A co teprve, když nějaké to kilo navíc skutečně nosíte. Věřte, že mnohem noblesněji omluvíte u rozhlasového mikrofonu, co jste posledních dvacet minut říkali, než v televizi, co jste posledních dvacet let jedli.
Pokud vás zajímá, co přesně jsem tehdy v rozhlasovém vysílání říkala, to už vám s odstupem času detailně nepovím. Ale ať jsem povídala, co chtěla, vím nabeton, že jsem ani jednou neřekla „Wow“! Ale jestli jste tenkrát poslouchali a po skončení pořadu užaslé, pochvalné „wow“ zvolali vy, pak jste samozřejmě omluveni.
přečteno: 4073x komentářů: 6