Zdeňka Ortová, spisovatelka

Nemohla jsem sídlo redakce najít, trochu jsem bloudila, přišla jsem ve chvíli, kdy porada už začínala... a zvedlo se ke mně třicet párů mužských očí. Kromě renomovaných kreslířů a humoristických literátů seděla za dlouhým stolem i celá plejáda autorů začínajících, jejichž kreslené vtipy si na stránkách časopisu teprve začínaly klestit cestu za slávou.

Šéfredaktor Zdeněk Rosenbaum se ke mně zachoval skvěle i krutě zároveň. Alespoň z mého ztrémovaného pohledu. Zamával mi od svého předsednického stolu (to bylo milé), zjednal si ticho (to bylo znepokojující) a všem mě hlasitě představil (to bylo na antidepresiva). Říkal, že jsem ta, jejíž aforismy se poslední dobou všem tak líbí a někteří z přítomnných chlapů začali pochvalně mručet. Ještě teď cítím lepkavost potu, který mi tenkrát stékal po zádech. A sakra, to není mojí představivostí, potím se i teď, jen si na to vzpomenu. V tu chvíli si mě totiž začali velice vážně a zevrubně prohlížet i ti, kdo se na mě zprvu usmívali, jelikož si mysleli, že jsem v redakci nějaká nová k ruce a nesu jim kafe.

„No vidíte, máte to za sebou, kolegové vás vzali mezi sebe.“ liboval si šéfredaktor a vyzval mě, abych se posadila. Teď nadešla chvíle, kdy jsem očima rejdila já. Ať jsem se rozhlížela, jak chtěla, nebyla volná ani jedna židle. Asi deset vteřin jsem tam trčela jako neposlušný žák. Když jsem dospěla k vnitřnímu rozhodnutí, že tureckým sedem na zemi nejen uposlechnu šéfredaktora, ale stanu se pro všechny definitivně zapamatovatelnou, tak se jako jediný z přítomných pánů zvedl ten, od něhož bych to očekávala asi nejméně.

„Pojďte se posadit, paní Orrrrtová,“ řekl slavný hudebník, kreslíř a hlavně odžínovaný tremp Jan Vyčítal, a přepustil mi džentlmensky svoje sedátko. Vysvětlivka: pokud se domníváte, že se mi uprostřed mého příjmení zaseklo na klávesnici erko, tak nikoli, ale Jan Vyčítal ráčkuje. Od té chvíle vím, že čundrák ve vysokých šněrovacích škrpálech, který je zvyklý svačit buřtguláš z ešusu, může být větším kavalírem než solida se značkovými manžetovými knoflíčky, obědvající běžně na míšeňském porcelánu.

Aha, teď namítáte, že jsem se až příliš ponořila do vzpomínek a doteď neprozradila, co že jsem novináři odpověděla na otázku, zda mohou ženy psát aforismy. Inu, řekla jsem, že pokud nevyšel nějaký nový vládní výnos, který by jim to zakazoval, pak ženy aforismy samozřejmě psát mohou. Otázkou je, jestli na to mají čas.

Představitel sedmé velmoci se do sluchátka burácivě smál, že nejen píšu s nadsázkou, já i tak hovořím. Aforismus je přece nejkratší literární útvar, tudíž musí být časově nenáročný. Bože, ten chlap je ale trouba. To, co může romanopisec rozvláčně vysvětlovat na třiceti stránkách, to se aforistovi musí vejít na tři řádky. A nejen to. V aforismu nesmí zaclánět ani slovíčko navíc, vše musí být pregnantně vyjádřeno a autor počítá i s myšlenkovou spoluprací čtenářů. Každé slovo je třeba vážit na lékárnických vahách, jinak nejde o aforismus, ale o blábol.

A tak já odtud nadšeně zdravím všechny kolegyně a kolegy, kteří se nejmenšímu literárnímu útvaru autorsky věnují, protože jenom my od aforistického řemesla víme, jaká nádherná fuška je hrát si se slovy, čechrat myšlenky, tupírovat originální metafory, a to vše na závěr posprejovat humorem tak čiperným, že vnímavý čtenář ten náš dokonalý slovní účes užasle pohladí. Nebo náš aforismus pohladí vnímavého čtenáře? Jak je komu libo.

Aneb – jak říká můj úvodní aforismus v knížce Milostné předehry -

„Aforismy jsou tak dokonalé milostné předehry, že po nich už dalšího literárního aktu netřeba.“