Zdeňka Ortová, spisovatelka

Letošní ročník byl zasvěcený severské literatuře.

Občas mám pocit, že kdo dnes nečte skandinávskou krimi, má mezi skalními čtenáři stejně bídnou pověst jako ten, kdo by si před padesáti lety myslel, že John Lennon hraje ve Vídeňské filharmonii na fujaru.

To já si samozřejmě nemyslím, leč pasuji se dobrovolně na úroveň pošetilce, který matně tuší, že Lennon je frontmanem The Rolling Stones. Pokud si mám totiž vybrat mezi dvěma detektivy, tak před Gislaugem Sigrunem Eldbjǿrgem a jeho vyšetřováním krutého případu dívky přibité ke stromu, dám vždy přednost Michalu Exnerovi a mordu, který nepřipomíná dobře prosperující kafilerii.

Omlouvám se všem, kdo severské detektivky se zalíbením čtou. Já za to vážně nemůžu. Zřejmě je mým čtenářským nedostatkem, že v sobě neumím vybičovat kladný vztah ke krvi a sadistickému násilí. Možná na sobě ještě zapracuji a polepším se. Zatím budu věrná příběhům, kde se zlo po uzavření případu ukáže být takřka dobrodiním a vyšetřovatel není depresivní rozervanec, ale mazaný sympaťák.

Před severskými krimi příběhy se však skláním hlavně z toho důvodu, že přivedly k četbě i ty, kdo si knihu jinak otevřou s bídou jednou za pololetí. Nechť se tedy Gislaug Sigrun klidně brodí krví zmasakrovaných obětí, protože kdo jiný, by to měl dělat? Kapitán Exner tedy určitě ne. Potřísnil by si lakýrky.